No tags yet.
Jak jsi to mohla poznat?
Úsměv. Vidím to všude kolem sebe. Všichni se usmívají. Kolik z nich je asi opravdu šťastných? Kdyby polovina... Vím to, vidím to, poznám to. Každý den, od narození jsem se na ten hnus musela dívat. Falešný úsměv. Společnost ho potřebuje, já vím. Ale já - nenávidím ho. Teď jsem na střední. A ve třídě je člověk, obdařený tímto hnusem. Zajímá mě, budu ho sledovat… -- Týden, dva týdny… Něco se stalo. Je to jiné. Ten úsměv... Je ještě horší. Vím, co mu je... Poznám to. "Hej?" vyhrkla jsem najednou na spolužačku. "Eh? Kláro? Potřebuješ něco?" se mě hned zeptala s trochou překvapení v hlase. "Není nějaký divný?" "Kdo?" "Tomáš." "Cože?" rozesmála se nahlas,"Je stejný jako vždy, vždyť se směje!" “No právě." odsekla jsem rychle. Potom ještě něco říkala, ale to už jsem ji nevnímala. -- Den po tom, dva dny... Čím dál horší. Proč mě to tak zajímá? Nemám ho ráda, je falešný. Tak jako ON. Nevím, nechám to být. -- Další den a zase další... Proč to dělá? Proč si ubližuje? Měla bych za ním jít..? -- Hodina, dvě hodiny... Jdu. Je to k nevydržení. "Ahoj." řekla jsem rychle a přímo. "Ahoj!" otočil se na mě a zeširoka se usmál. "Kdo? Kdo to byl?" zeptala jsem se ho přímo, bez žádné emoce v hlase. "Kdo byl co? O čem to mluvíš?" usmál se ještě víc, "Nechápu--" "Koho jsi ztratil?" přerušila jsem ho. -- zarazil se. Nevěděl, jak odpovědět, na chvilku se přestal usmívat, ale pak se mu úsměv hned vrátil. Věděla jsem to. "Víš to, ne?" pokračovala jsem pomalu, "O čem mluvím..." Zprvu nevěděl, jak odpovědět, ale pak se zase zeširoka usmál a řekl: "Vůbec netuším. Nevím, o čem mluvíš. Je to trochu divné, víš? Takhle najednou--" "Prostě tě nemůžu mít ráda," odsekla jsem, otočila se a dala na odchod, "měj se." Nevím, co pak dělal. Prostě jsem odešla. Uvědomí si to? Dojde mu to? Proč sám sobě ubližuje? To je jedno... -- Týden, dva týdny... Beze změny. Jen se mi teď vyhýbá. Proč? Proč se pořád usmívá? Proč se tak mučí? Cítím to, tak moc. Vadí mi to. Nevím, co s tím, když mě neposlouchá... "Hej?" vyhrknu znovu na tu spolužačku. "Jo?" "Co o něm víš? O Tomášovi?" zeptala jsem se přímo. "Zase on? Ach jo..." odkašlala si. Vzápětí začala: "Prý nemá rodiče a bydlel nějak s babičkou, ale teď jsem slyšela, že má byt sám pro sebe, prostě žije sám. Prý mu i soud uznal svéprávnost, hustý co? By mě zajímalo, jak to udělal, možná to taky zkusím..." Ještě pak mluvila dál, ale to už nebylo důležité pro mě. Nemá rodiče? Bydlí sám? A svéprávnost? Tohle je fakt divný. Proč mě vůbec tak zajímá? Štve mě. Štve mě se dívat na to, jak trpí... A vidím to jen já. Zase. Je to tak vždycky. Vždycky vidím, jak lidi trpí. Proč to nevidí i ostatní? Proč?... -- A týdny ubíhaly a ubíhaly... Bylo pozdě, dávno po škole. Šla jsem do šatny. A on tam byl. Brečel. Polekal se, když mě uviděl... Zvedl se a šel zamnou. To jsem nečekala. "Bolí to." bylo to první, co řekl. Nikdo jiný tam nebyl, jen on. "Já vím." pokusila jsem se říct klidně. "Jak to?" "Vidím to." "Co vidíš?" "Že to bolí." Dlouho bylo ticho, jen se na mě díval. Ale pak pokračoval: "Jak? Jak to můžeš vidět? Nikdo to nepoznal!" vyhrknul zoufale a konečně se přestával usmívat. "Konečně." zašeptala jsem a usmála se. Nechápavě se na mě podíval, ale nechal to být: "Neodpovědělas'. Jak jsi to mohla poznat? Celou dobu jsem se přece smál, choval se tak šťastně..." "No právě." --
