Když si sundám ponožky, vidím a cítím všechny zážitky z celého dne, říká dobrodruh Dominik Ilichman.

Ku příležitosti konání TEDx talku ve Zlíně se P.ART sešel a udělal rozhovor s mladým studentem Dominikem Ilichmanem, který tam měl svůj výstup. Vyzpovídali jsme ho hlavně ohledně dřívějšího projektu - Ponožky na cestách (Socks Travelling), kdy vyráželi do různých koutů planety, a to právě v barevných ponožkách. Více v rozhovoru.

Když jsem říkal, že s tebou budu dělat rozhovor, často padala otázka: „A to tedy cestují jenom v ponožkách, jo?“, nebo typu „A není jim v nich zima?“. Jak to tedy je?

Tak ten příběh začal, když jsme před třemi lety vyráželi na dlouhou cestu po Asii (rozhodli jsme se jet víc než 20 tisíc km) a tu první noc jsme spali na levném moskevském hostelu. Když jsme se na druhý den ráno probudili, tak nám přes noc někdo ukradl boty. A to byl moment, kdy jsme poprvé v životě jeli někam takto daleko a když vám hned první den někdo ukradne boty, říkáte si, jestli tam máte vůbec jezdit. Ale my si řekli, že je to znamení a od té doby jsme začali fotit fotky v barevných ponožkách na místech, která nám přišla zajímavá.

A zůstali jste celou Asii v ponožkách, jo?

(směje se) Samozřejmě jsme si hned na druhý den koupili boty nové, protože asi není možné cestovat jen v ponožkách. Spíše tohle byl moment, kdy vznikla myšlenka toho projektu.

Kdy u tebe nastal první impuls, že chceš cestovat? A kdy, že v ponožkách?

S těmi ponožkami to bylo opravdu spíš spontánní rozhodnutí. A obecně cestovat? Když jsem byl mladší, tak díky mým rodičům, kteří mě často brávali na různé zájezdy s cestovkou nebo v létě na nějakou dovolenou, jsem měl k cestování vždycky vztah. Poprvé jsem pak na vlastní pěst jel, když mi bylo 17. Koupil jsem si s kamarádem letenky do Milána, byli jsme tam na 2 noci, letenky tenkrát stály 20 eur a na ten víkend jsme si každý vzal asi 50 eur a až tam jsme zjistili, že máme jen na 1 noc v hostelu. Tak jsme spali v takové noclehárně pro osm lidí a na druhou noc už nezbyly peníze, tak jsme si půjčili kola a celou noc jsme jezdili na kolech po Miláně. A pak došli pěšky na letiště, zdřímli si a letěli domů. To byl takový první moment, kdy můžu říct, že jsem začal cestovat.

To muselo být hodně zajímavé, zažít noční Milán a ještě na kolech.

On to byl paradoxně hrozně zajímavý zážitek. To město jsme zažili úplně jinak. Bylo tam úplně mrtvo, my na těch kolech… Někomu to může připadat nepohodlné, že to pro něj není. Já si ale myslím, že každý zvládne jednu noc nespat. Bylo to prostě moc hezké, poznávat to město úplně jinak, než bych ho poznal, kdybych měl peníze.

Ty peníze - vy vlastně cestujete lowcostově. Na kolik vás vyjde třeba taková Afrika? Je navíc lowcost opravdu tak lowcostový, jak se říká?

Lowcost je takový, jaký si ho člověk udělá. Každý by si měl stanovit standard, jaký mu vyhovuje, například já mám pocit, že čím déle cestuji, tím se můj standard zvyšuje. Což potvrzuje tu větu, co lidi často říkají: “Cestuj dokud můžeš, protože pak se ti už nebude chtít spát ve stanu”. A abych byl konkrétní, tak ta první cesta po Asii na tři měsíce úplně se vším nás vyšla na 55 tisíc na jednoho. Ta druhá cesta po Africe zase stála každého 65 tisíc. Tam to bylo kratší a o to dražší, protože jsme si tam prostě nenechali ujít safari, výstup na Mt. Kenyu, ani činnou sopku v Etiopii. To jsou místa, kde člověk potřebuje zaplaceného průvodce, jeep nebo vojenský doprovod, tam se tomu nedá vyhnout, a proto se to prodraží.

Kde všude jste s ponožkami byli?

Ta první cesta byla napříč Asií, přes Rusko, Mongolsko a Čínu do jihovýchodní Asie, kde jsme projeli Vietnam, Kambodžu a Thajsko. Druhá cesta byla po východní rovníkové Africe a projeli jsme Etiopii, Keňu, Tanzánii a Zanzibar. No a letos v létě jsme si dali pauzu. Každý jsme se vydali vlastní cestou a to z toho důvodu, že jsme si chtěli domluvit každý nějakou stáž. Právě proto, že jsme cestovali, nám na druhou stranu začal ujíždět vlak v jiných věcech a řekli jsme si, že se ještě chceme zdokonalit v jazyce, a tak. Já jsem jel do New Yorku a Adam nejprve na Filipíny, a potom na Ukrajinu.

Jaké jsou vždy po těch zážitcích ze zahraničí návraty domů?

Návraty jsou příjemné. Já mám hrozně rád, když se mi mění ten způsob

života. Když jsme na cestě, tak člověk vypadne ze stereotypního života. Vstaneme, nevíme kam pojedeme, sedneme si k mapě nebo googlu a věci řešíme spontánně, tam tolik neplánujete dopředu. Zatímco když přijedu domů, tak dělám věci jako běhání, nebo pivo večer s kamarádem týden co týden. Ale vyhovuje mi měnit právě tyhle modely života.

Co bys na cestování obecně nejvíce podtrhl?

Myslím, že na cestování je skvělé, když se člověk nebojí zažívat zlé momenty. Dříve jsem k tomu měl negativní postoj, ale cestování mě právě naučilo, že ty průsery tě nakonec posouvají nejdál. Cestování vlastně nabízí velkou škálu průserů, ze kterých pak člověk může hodně čerpat. Pokud ovšem nejede s cestovkou, ale zařídí si to sám. Protože problém cestovek je, že oni se to snaží udělat perfektní, jakýkoliv zádrhel v tom programu se považuje za nedostatek. Když chce ale člověk poznat tu kulturu, tak musí zažívat problémy, protože ti lidi v té kultuře je mají taky.

Co se týče samotných ponožek - máš nějaké své favority se speciálním složením, nebo tak?

Jojo, máme pořádnou zásobu ponožek, protože nás sponzoruje firma, co vyrábí ponožky a my v nich pak cestujeme. Dokonce jsme si navrhli i vlastní ponožky, což jsou rozhodně můj favorit, protože jsme si je sami designovali.

Kolik ponožek jsi už prochodil za ty cesty?

(směje se) Jejda, hrozně moc! Dokonce mě to občas i mrzí, že mám na sobě ponožky, které mám rád, a pak jdeme třeba na nějakou horu, a pak se vrátím a ty ponožky mám zničené. Ale tím, že dostáváme pořád nové, tak to tolik neřeším.

Vy si je vlastně tím štrádováním ničíte…

No, až potom dodatečně jsem zjistil, že cestování v ponožkách je fakt zajímavé. Tím, jak má člověk ponožky na noze, tak všechny ty zážitky se podepíšou právě na té ponožce. Když si je pak večer sundá, tak může vidět a cítit celý ten den. Což mi přijde super - taková stopa cestování.

Co potřebuješ k tomu, aby dělal umění (v tvém případě cestování nebo přednášení)?

Rozhodně moc záleží na tom, že tohle mě prostě baví. Pak si myslím, že to jde i poznat. Zároveň to, co dělám já, může dělat každý. K cestování v podstatě nepotřebujete nic.