No tags yet.
Rozhovor: NaFilM
Filmové muzeum, kde si všechno můžete osahat, je to nové a vlastně vůbec ne muzeum. Takové byly moje první dojmy, když jsem vešla do patra, kde už od schodů byl slyšet ruchostroj a veselé volání dětí "Jé, koukej mamí!" Na rozhovor jsme se sešli přímo v muzeu, kde jsem si všechno prošla (a osahala!)
Jak vás napadlo, že zrovna "filmové muzeum"? My jsme hodně cestovali, a protože studujeme teorii a historii filmu, přirozeně jsme vyhledávali věci, co s filmem souvisí. Většinou to byly různé filmové muzea a nám přišlo strašně zvláštní, že tady nic takového není. Přitom je to přirozený způsob, jak uplatnit to, co my děláme. A najednou nám přišlo, že bychom mohli zkusit to všechno teoretické a historické, co jsme se naučili, dát do výstav. To je něco, co tady zatím nikdo nedělá. Jak na to na začátku reagovali lidi? Spoustu lidí přišlo s tím, že filmy se točí a měli by se pouštět v kině. Ale nakonec se to povedlo a po první výstavě se ukázalo, že to vlastně půjde a že to lidi zajímá. Dokonce i školy tady chodí, protože si to všechno můžou osahat a učitelé vědí, že média jsou důležité. Co to obnáší, postavit si takovou výstavu? Hned ze začátku jsme museli jsme shánět granty na to, abychom to mohli udělat. Požádali jsme nadaci Vodafone, ti tehdy měli program pro mladé lidi. Vyšlo to a oni nás vybrali. Podmínkou ale bylo udělat veřejnou sbírku na HitHitu. Do té doby o nás nikdo, kromě školy, nevěděl. Bylo to poprvé, co jsme náš nápad představili lidem a ono to zase vyšlo (směje se). Postavilo se za nás asi 270 lidí. Peníze jsme vybrali v roce 2014 a v roce 2015 v červnu se měla otevřít výstava. Jaké byly začátky? Všechno co vidíte jsme si museli vybudovat. Jak jsme sem přišli, nebyly tady ani zdi takže jsme se museli naučit stavět zdi, najít světla, najít někoho, kdo je zapojí… A pak ty výstavy. Ale i když to stojí, nekončí to tím. Aby sem lidi přišli, museli jsme začít dělat marketing, PR a další věci o kterých jsme ani netušili, že existují. A co vám bylo v průběhu motivací? Právě po veřejné sbírce - už jsme věděli, že ten nápad nepřijde zajímavý jenom nám ale i ostatním, že už jsme to řekli a už nemůžeme couvnout zpátky, Začalo to zajímat i média. A potom už jsme měli jenom hroznou zodpovědnost, věděli jsme, že musíme. Plánovali jste už tehdy, že to bude tak velká výstava? Naše původní představa byla, že vytiskneme pár papírů s nějakým textem, nalepíme to a bude z toho týdenní výstavička. Všichni se poplácáme po zádech a jdeme dál. (smích) Ale získali jsme krásné prostory a to prostě víte, že tam nemůžete dát papíry, že to musíte naplnit nějak jinak. Splnily se vaše očekávání? Naše asi ano. Do té doby jsme nevěděli, do čeho jdeme, tudíž jsme nic moc neočekávali. Bylo skvělé, že to vyšlo a funguje to. Měli jsme hodně štěstí. Majitelka Muzea Montanela (pozn. red. místo první výstavy) měla takovou vidinu, že zvýšíme povědomí o muzeu. Což splnilo i její očekávání. Ale potom se jí to myslím vymstilo. Ona miluje výtvarné umění a když i dva měsíce po uzavření výstavy NaFilM lidi chodili a ptali se kde je film, myslím, že ji to začalo dráždit. Jakou největší zkušenost jste si odnesli? Já myslím, že to všechno. Pro nás to byla první dospělá zkušenost. Do té doby jsme pracovali v rámci školy a v kolektivech a vlastně jsme za nic nenesli zodpovědnost. Zatímco když jsme začali s projektem mysleli jsme si že je to školní projekt a každý to musí podpořit a zjistili jsme, že to tak vlastně vůbec není. Veřejná sbírka se povedla, ale některé instituce které jsme si mysleli že budou na naší straně se otočily zády a řekly, že toto podporovat nebudou.
Komu, co, jak říct, to byla jedna z velkých zkušeností a pak to celé - mít tu zodpovědnost a něco vybudovat. A čím bych to uzavřela - zjistili jsme že jsme můžeme být svobodní. Máme zodpovědnost sami za sebe . Zatím nemáme nikoho nad sebou. A je to hrozný dar, kterého se nechceme vzdát. Zkušenost, kterou si chceme udržet. Neplánujete si postavit vlastní muzeum, od základů? V průběhu výstav jsme spolupracovali i s různýma studentama architektury, takže máme plány i na dům, ale shodli jsme se, že je to až moc práce a nechceme stavět. Ani si nemyslíme, že nám někdo v centru prahy na zelené louce postaví dům. (smích) Zdi už bychom sice zvládli, takže za 50 let by možná něco stálo (smích), ale po Praze je spousta krásných budov, kam by se to dalo přesunout. Zatím jsme ale nic nenašli, takže to je náš dlouhodobý cíl. Jaké máte další cíle? První krátkodobý cíl, který se nám podařilo naplnit bylo, prodloužit aktuální výstavu. Měli jsme smlouvu do dubna s tím že se potom mohlo jednat o prodloužení a teď tady zůstáváme do konce roku 2017. Rozrůstat to, dělat workshopy, promítání a udělat nějaké to centrum filmu, kam se člověk bude rád vracet - to by bylo fajn. Ale výhledově je cíl ještě udělat tady alespoň jednou obměnu, než se odsud dostaneme. Do třetice všeho dobrého.
Vystudovala si katedru filmu. Jaký máš osobní vztah k filmu?
Koukám ráda na filmy, jezdím na festivaly a baví mě, jak každý člověk vnímá film jinak. Stále se učí a proměnuje se pohled, jak to vnímá. Vedle literatury je to něco, co tě může hrozně rozvíjet a posunovat. Baví mě, jak film rozšiřuje obzory. Není to věc ke konzumaci, ale k přemýšlení. To učíme i tady, malé děti. Jaké filmy sleduješ ve volném čase? Úplně upřímně? Já nemám televizi. Už je to docela dlouho, co jsem viděla film. Mám to hodně nárazové. Když jsou filmové festivaly, tak se snažím chodit, takže například v Berlíně si dávám maraton a nasávám, co se zrovna točí a je. Teď už jsem hrozně dlouho nic neviděla. V době studií, vždycky ke každé zkoušce jsme viděli stovky filmů a v jednu dobu se toho člověk už přejí a pak už nemá moc chuť na ty filmy koukat. Jenom na těch festivalech, kde je k tomu atmosféra. Co potřebuješ k tomu, aby si dělala umění? Potřebuju dělat to co chci, jak chci.
