O Slam Poetry s Martinem Cilečkem I. část - Slam vs. Stand Up a slamerské ambice

Zlín - město kultury plné undergroundu. Slam Poetry - underground, který pomalu prokopává Českou republiku a chytá si její občany, kteří jsou náchylní ke troše veršovaných slov. Pak se dostala právě Slam Poetry do Zlína. Pro občany ,,Gottwaldova" ji s láskou organizuje Martin Philip Cileček, který si na nás udělal čas a můžeme vám tak přinést obsáhlý rozhovor, rozdělený na dvě části!

Ty organizuješ Slam Poetry ve Zlíně. Musel ses domluvit nějakým způsobem s celostátní organizací, nebo sis jen řekl: „Udělám akci, tady a teď!“?

Když jsem začínal, tak jsem na začátku roku napsal Bobu Hýskovi, což je duchovní otec Slam Poetry v České republice. A pak vzniklo první zlínské slamování, které proběhlo v listopadu minulého roku. A jsme samozřejmě v kontaktu se Slam Poetry CZ. Obecně s organizátory. Hlavně tedy s Bobem Hýskem, o kterém jsem už mluvil.

Máš za sebou už dvě akce. S tím, že první byla označena číslovkou „0“, a byla vymýšlena pouhých šest týdnů, takže nebyl zas tolik propracovaný do hloubky. Pak přišel první oficiální slam, který si naopak počínal s velkou chválou. Mj. jsi přizval i samotného Anatola Svahilce. Co jsi musel všechno pro zlepšení udělat? Jak se to povedlo?

Nultá Slam Poetry bylo vlastně první zlínské slamování. Účelem té akce bylo říct: „Teď je tady ve Zlíně slam!“. Já jsem měl nějaké očekávání, která se nenaplnila. Takže jsem překopal celý koncept. Našli jsme nové prostory a udělali nový koncept, který se osvědčil. Přišel Anatol a další velké hvězdy. Přitáhly pozornost, kterou jsem původně zamýšlel. A je to tak, jak jsem to chtěl vést. Ono je vcelku problematické, že každé z měst má specifický způsob komunikace. Co funguje někde, zase nefunguje tady. V rámci Zlína jsem si musel najít vlastní model fungování Slam Poetry. A jeho funkčnost se potvrdila na druhém zlínském slamování. A byl úspěšný! Měli jsme fullhouse. Plno. Už jsem jenom rád – účelem té první akce bylo hlavně poukázat, že ve Zlíně je slam a myslíme to vážně!

Jak dlouho se věnuješ slamerské scéně? Začínal jsi vnímat nejdřív zahraničí nebo tě hned zaujaly krásy z našich českých luhů a hájů?

Já na to narazil asi dva roky zpátky v Praze. Začal jsem se o slam zajímat. Zaujalo mě to hlavně z hlediska performance. A jelikož se zabývám produkcí, tak mě hlavně zajímalo, co by to obnášelo. Vlastně udělat Slam Poetry tady ve Zlíně. Jelikož jeden z prvních mailů, co jsme si s Bobem vyměnily, jsme řešili, jak je sakra možné, že Zlín je poslední z velkých měst, kde prostě slam není. Což Zlín je tady v tomto kulturně velmi specifický. Takže jsem se o to začal více zajímat. Jakože nějaké neoficiální zlínské slamování kdysi bylo ve Fénixu. Tehdy přišlo strašně málo lidí. Nevím, asi devět i se slamery. Potom bylo něco na Bloku. Ale taková Slam Poetry, která běží po celé republice, tady ještě nebyla. Vlastně ještě ani nebude, jelikož nemáme pořád někoho, kdo by reprezentoval Zlín. Tady je lehký problém.

Minule se ale přihlásila Gabča Lapčíková ze Zlína, zda se nemýlím.

Strašně jsem jí fandil. Zkusila to a nebyla si tak úplně jistá. I když si myslím, že to v sobě má. Ty dispozice tam jsou. Nicméně já to plně respektuji. Slam musí být prostě přirozená část toho člověka a ona si to zkusila. Byla fajn, i ostatní slameři jí říkali, že její výkon byl dobrý. Ať jde do toho. Rozhodla se jinak a je to škoda.

Nicméně stále hledáme dál a tímto pádem vyzývám! Stále čekám na někoho, kdo vyběhne na pódium, vytrhne mi mikrofon a odslamuje svou věc. Vlastně většina slamerů jsou vlastně takoví lidi, co přijdou na slam a zjistí, že se jim líbí a na dalším slamu to zkusí. Vlastně klasický příklad mé kolegyně, co zlínské slamy se mnou spolumoderuje, taková duchovní osoba. Mika – Michaela Kachtíková. Během jednoho týdne přišla na slam, zaslamovala a potřetí už se v podstatě vyšvihla mezi větší špičku. V podstatě jde jen o uchycení podnětu. Umět s ním pracovat. Ono jde i o slamera. Člověk najednou pracuje s impulsem. Najednou přijde a mluví. To je i podstata. Spontánnost. Schopnost pracovat s jazykem.

A on není v podstatě návod, jak se stát slamerem. Když chceš zaslamovat, vyzkoušet to, tak klidně přijď! Jde jen o komunikaci s divákem, navázat s ním nějaký vztah. Oni ho pak zpětně hodnotí, takže i tady vzniká nějaká reakce a strašně na tom záleží.

A přirovnal bys Slam Poetry třeba ke stand upu?

To je zase strašně velký rozdíl, který si lidi až tak neuvědomují. To je stejné, jako bys přirovnal Slam Poetry k rapu. Ano, je to zase jedna z variant, ale nemusí být. Ve slamu zase nemáš žádný hudební doprovod. Kromě zvuku, který slamer vyloudí vlastním tělem nebo za pomocí mikrofonu. Zase stand up má příběh. Je vyprávěný v nějakém kontinuu. V drtivé většině stand upu je hlavním účelem pobavení diváka. A zase ve Slam Poetry ty prvky stand upu jsou. Pracuješ s publikem. Ale slamer nejde na pódium kvůli vyprávění příběhu. Jde interpretovat svůj vlastní slam. Může být jak veršovaný, improvizovaný, prostě v jakékoliv formě. A stand up má svou vlastní formu. Je dobré, aby člověk, co dělá stand up, měl nějaký příběh, který zaujme. Nemůže udělat něco, jak slamer, kde ve Slam Poetry je jedna varianta, že publikum mu dává slova a slamer najednou vymýšlí slam za pochodu. Slam je v tomto velice specifický. Prvky standnupu – jo, ale minimálně.

Co tě na organizaci nejvíce baví?

Nejvíc mě baví, když večer přijdu do klubu a je tam pár desítek lidí, kteří v průběhu večera za mnou chodí a děkují za akci. Je fajn, že to tady je. Bylo úžasné, když Anatol, který je z jedné čtvrtiny Zlíňák, začíná po celé republice šířit, že jsou tady fajn lidi. Je pro mě důležité, aby si někdo řekl, že je fajn, jak si dal někdo tu práci a všechno tohle utvořil. Nepotřebuji, aby mě někdo plácal po ramenou. Já tohle všechno vlastně tvořím ve svém vlastním čase, na své vlastní náklady. Slam Poetry ve Zlíně je zatím nevýdělečná, oproti třeba jiným městům. A vlastně je to jeden z dalších důvodů, proč v tom pokračovat. Radost, že lidi mají pak pěkně strávený večer, je pro mě ta pravá satisfakce.

Byl jsi sám slamerem?

Ne, neláká mě to. Sám píšu, ale slam jako takový mě neláká. Spíš mě baví organizace. Všechno zařídit a potom vypustit lidi do „arény“ a pozorovat, co to s nimi udělá. Baví mě to daleko víc.

Co mívá obecně slamer za cíl? Co může být ta motivace? Finanční odměny, neskonalá sláva, nebo je slamováním pouhým koníčkem, který se dělá jen tak pro radost a věci ohledně peněz a reputace jsou až sladký bonus?

To je strašně těžké. To máš slamer od slamera. Jsou lidi, jako je Anatol, který to opravdu dělá pro co nejmenší obnos, ale hlavně pro radost. Stejně jako většina slamerů. Peníze nehrají žádnou roli. Neznám, a ani jsem nikdy neslyšel o slamerovi, který by slamoval čistě pro peníze. I když potenciál u některých už je. Mohli by mít honorář na úrovni západních slamerů.

Třeba Rimmer?

Rimmer je trochu skromnější člověk. Tím ho nechci urazit, ale rozhodně není na peníze. Ale třeba pražská scéna – Konstantin Metoděj, Anatol – oni jsou opravdu hvězdy takového formátu, že už si můžou něco dovolit. Já jsem třeba s Konstantinem byl v jednání, a kdybych ho měl zaplatit, tak mi to vyjde úplně stejně, jako kdybych zaplatil jeden celý slam. Samozřejmě chápu, že mají na to nárok. Myslím, že ambice jsou u každého naprosto jiné a strašně se mi třeba líbí Anatolův přístup. Cestuje po celé republice. Dělal jsem s ním rozhovor a ptal jsem se ho, co považuje za vrchol slamu. A on povídal: „Až bude slam v Bruntálu, tak si sednu do parku v papučích a budu tam sypat holubům.“

Zároveň mi to přijde jako taková osvěta. V podstatě Národní obrození. Slameři pracují hodně s jazykem a udržují češtinu. Zvláště v dnešní době, kdy ty techniky ve formě poezie a psané poezie, interpretované, jsou něco úžasného. Kdy se lidi místo Facebooku sejdou večer v kavárně a věnují se jazyku. Jeho interpretaci. Takže tohle je úžasné.

Cíle jsou různé. Slamer od slamera. Někdo to má jako koníček. Nemyslím si, že jsou tady ty podmínky, aby z toho někdo žil. Lidi se můžou ventilovat. Mít tajný život. V podstatě. Ale myslím si, že ambice jsou hlavně k utvoření nějaké scény, nějakých podmínek, podvědomí a slam je v tomhle spojující prvek. Velice oceňuji, že zde funguje komunitní cítění. Že si lidi vycházejí maximálně vstříc a nic za to neočekávají. V mém případě, když přijedou slameři do Zlína, tak spí u mě na domku, místo aby čekali někde v non-stopu na „první ranní“. Mají i v rámci mých možností jakési vycházení vstříc. Jelikož chápu, že někdo jede z Prahy. Takže takto se snažím pomáhat. Je to hodně o komunitě a v tom je krása. Ti lidi opravdu přemýšlí a drží při sobě. Komunitní prvek je naprosto úžasný.