Prosím o odpuštění, část druhá

Otevřel jsem dveře a svlékl si kabát. Vstoupil jsem do tiché místnosti, odkud se

neozval ani jediný hlásek. Náhle mi začalo být hodně špatně. V krku se mi

nahromadila zvláštní tekutina. Pomalu vytékala z mé pusy, a nakonec jsem ji

vyzvracel na podlahu. Ze svých úst jsem vyplivl poslední zbytky nechutných

zvratků a prohlédl se v zrcadle.

Vypadáš otřesně, řekl mi můj vnitřní hlas.

Byl jsem celý bledý, tváře měl jako bílou stěnu. Oči mírně zarudlé. Skoro jsem

se bál sám sebe.

Vypadáš, jak nějakej vrah.

Ve vedlejším pokoji se rozsvítilo, někdo zatáhl za kliku a ze dveří vyšly moje

holčičky. Jejich světle hnědé vlasy měly rozcuchané. Stály tam v bílých nočních

košilkách. Hleděly na mě a čekaly, až něco řeknu.

„Pročpak nespíte?“

„Vzbudil jsi nás, tatínku,“ odpověděla mladší.

Otevřely se druhé dveře. Z ložnice. „Kde jsi byl?“ Otázka zněla nekompromisně a tvrdě, zároveň se v ní však kloubily obavy s nejistotou.

„To nic, miláčku, jděte si s holkama sednout do kuchyně,“ snažil jsem se říct co

nejmileji.

„Proč?,“ opáčila manželka. „Václave, víš vůbec kolik je hodin?“

„To nevím. Jděte do kuchyně.“ Už jsem nepoužil tak vlídný tón.

Eva netušila, co se děje. Přesto pohladila své dcerky po vláskách a dovedla je do

kuchyně. Všechny tři na mne upnuly tázavé pohledy. Měl jsem pocit, že se mě

trochu bojí. Eva chtěla něco říct, ale rychlým mávnutím ruky jsem její

polootevřenou pusu opět vrátil do původního rozpoložení.

„Chci vám jen říct, že vás mám rád. Miluji vás, všechny tři. A chci, abyste to

věděli.“

„Pro Krista, co to má znamenat? To nás musíš budit, abys nám řekl tohle?,“

otázala se podrážděně manželka.

„Ano,“ nezmohl jsem na nic jiného.

Svým ukazováčkem jsem dcerkám pokynul, aby šli za mnou. Obě si mi sedly na

klín. Starší Sáře jsem řekl, ať dojde pro hřeben a mladší Marušce pro svého

oblíbeného hnědého plyšového medvídka. Když se vrátily, rukou jsem projel

Sářiny vlasy a přičichl si k nim. Pošeptal jsem jí do ucha: „Miluju tě.“

Mladší jsem vzal plyšového medvídka. Polechtal jsem ji s ním a ona se zasmála. Byl to nádherný tón, její smích. Byla tak roztomilá, když se usmívala. „Miluju tě.“

Ukázal jsem jim, že si mají sednout. Pomalými kroky jsem se sunul za ně. Nohy

mi ztěžkly. Řekl jsem, ať se neohlížejí za sebe. Začal jsem plakat. Slzy v mých

očích se jen hromadily. A potom stékaly po ztrápené tváři.

„Dělám to pro vás. Nechci, aby vám ubližovali.“

S těmito slovy jsem sáhl dolů do pochvy a za pár chvil už držel pistoli v ruce.

Namířil jsem na Sáru a stiskl spoušť. Ani nestačila vykřiknout. Eva ovšem

zaječela. Nevšímal jsem si jí. Namířil jsem zbraní na zděšeně třesoucí se

Marušku. Podívala se do mých očí. Zastřelil jsem ji. Skácela se ze židle. Obě na

podlaze ležely mrtvé, pouze v nočních košilkách zabarvených krví. Manželka

opět spustila ohromný řev. Řvala a trhala si u toho vlasy z hlavy, až jí z toho

začaly krvácet. Zastavil jsem ji a prudce jsem jí chytl za ruku. Objal jsem ji.

Vzpírala se. Ječela. Nechápala. Křečovitě jsem jí držel v mém silném objetí.

„Lásko, miluju tě. Tolik tě miluju.“

Sáhl jsem pro pistoli a střelil jí kulku do zad. Pomalu jsem ji pustil a ona spadla

na zem. Ležely tam na podlaze. Všechny tři. Mrtvé.

Pro Krista, co jsem to provedl? Vůbec jsem neměl pocit ospravedlnění, který

jsem předtím očekával. Cítil jsem se hrozně.

Jsem zrůda.

Chvatně jsem vytáhl papír a všechny věci a kusy nábytku odhazoval pryč, jen

abych našel pero. Zběsile jsem začal psát. U toho si trhal vlasy. Třásla se mi

ruka. Ale pokračoval jsem ve psaní. Ozvaly se vyděšené výkřiky sousedů.

Nezajímalo mě to. Psal jsem rychle. Už jsem to skoro měl. Sázel jsem slova na

papír, aniž bych o nich přemýšlel. Tak, jak jsem to cítil, jsem to napsal.

Dopsal jsem dopis.

Vzal jsem si pé-osmatřicítku ležící na stole vedle dopisu. Ruka se mi stále třásla.

Zbraň odjištěna. Namířil jsem si jí na spánky. Zmáčkl jsem spoušť.

… spadl jsem …

… ležel na podlaze …

… krev pozvolna vytékala z mého těla …

… dveře se rozrazily …

… sousedi …

… zděšeně začali řvát …

… oči se mi pomalu zavíraly …

… ztrácel jsem sílu …

… do bytu vtrhli Němci …

… má víčka se položila …

… začali řvát na sousedy …

… cítil jsem kulku hluboko zarytou v hlavě …

… ozývaly se výstřely z pistolí …

… tik, tak …

… začaly mi splývat s tikotem hodin …

… jednotlivá těla padala k zemi …

… tik, tak …

… přestal jsem cítit bolest …

… myslel na zbytečnou válku …

… na krutost lidské rasy …

… na Boha …

… rodinu …

… lásku …

… neslyšel jsem nic …

… rozhostilo …

… se …

… ticho …

… a …

… černočerná …

… tma.

Můj Bože,

odpusť mi mé hříchy. Odpusť, že jsem spáchal tento čin. Vím, že nemohu být

ospravedlněn. Ale udělal jsem to pro Dobro. Prosím, zastav je a zastav jejich

válku. To je Zlo. Peklo na Zemi. Nedopusť jiné hříchy. Prosím Tě, skoncuj

s nacisty. Skoncuj s vyvražďováním Židů. Nesmí umírat nevinní lidé.

Prosím Tě o pochopení. Chtěl jsem svou rodinu zachránit od Zla.

Prosím Tě o odpuštění.

#povídka #Radek