Prosím o odpuštění, část první

Podzim roku 1942

Vím, že mi to neodpustí. Nikdo. Nikdy. Za to, co plánuji, shořím v plamenech pekla. Navždy se zapíšu jako chladnokrevný vrah. To přijímám. Je to sice tíživé pomyšlení, ale já to nakonec prostě musím udělat. Pro dobro všech. Lidé soudí podle činů, jenže činy nutně neznamenají skutečnost.

Dveře se zaklaply. Snažil jsem se být co nejvíce potichu. Kdybych je vzbudil, bylo by to pro mne jen zbytečně těžší. Ještě by se ptali, kam teď uprostřed noci jdu. Nechtěl bych to vysvětlovat.

Obul jsem si své kožené boty, a pak si oblékl hnědý kabát se žlutou hvězdou na náprsní kapse. Pomalu jsem sestupoval dlážděné schody a rozhlížel se po východu z činžovního domu, ve kterém jsem bydlel. Obklopila mne tma čerstvé noci. Smutně vyhlížející měsíc mi svým zářivým zjevem posvítil do obličeje tak, že jsem si musel své oči, jež ještě nebyly navyklé na jeho ostrý svit, zakrýt oběma rukama. Vykročil jsem. Hlubokým výdechem se má nervozita marně snažila zklidnit. Oči mi zabloudily na hodinky. Něco málo po půl druhé hodině ranní. To jest pět a půl hodiny po zákazu vycházení. Začal jsem se třást jako osika, ale pomyslel jsem na to, že to mám vše promyšlené.

Vím, že to tady v noci esesáci hlídají, ale myslím, že v tuto dobu zdaleka ne tak poctivě, jako ve dne. Takže musím projít pár ulic – zhruba pět set metrů – k mému příteli Bedřichovi. Ten tam na mne bude čekat. Pak se společně vydáme přepadnout nacistickou noční hlídku, nejlépe tak, aby nás vůbec nikdo neslyšel. Těm ukradneme jejich devítimilimetrové pé-osmatřicítky, a pokud to půjde dobře, nebudeme je muset zabít. Snad ano. Nechtěl jsem mít na rukou žádnou zbytečnou krev navíc.

A pak uteču zpět domů.

Kdesi z dáli jsem zaslechl klapavý zvuk podpatků od bot Němců. Šli docela pomalými kroky a u toho se hlasitě bavili a smáli. Asi si vykládali vtipy o židech. To těm zatraceným sviním jde!

Slyšel jsem, že se přibližují. K Bedřichovi to bylo ještě daleko, a tak jsem si musel pohnout. Naštěstí o mně nevěděli, stále se smáli.

„Weisst du, was ist der Unterschied zwischen einem Rolle und einem Jude?“, zeptal se asi ten mladší, zajisté náruživý mladíček, který se chce svému veliteli vetřít do přízně.

„Ich weiss nicht, Hans.“

„Der Rolle in der Offen grolen nicht.“

Druhý vyprskl smíchy.

Vešli do stejné ulice, na které jsem já. Chvatně jsem se schoval za roh. Chtěl jsem se vrátit zpět na chodník, jenže to nešlo. Uviděli by mně – už tak jsem mohl být rád, že mně nespatřili – a bez sebemenšího zaváhání by mě zastřelili. A pak by si nejspíš řekli nějaký další netečný vtip o židech.

Musel jsem počkat, až kolem mě projdou. Podíval jsem se za roh. Odhadl jsem jejich vzdálenost na takových pět metrů ode mě. Stále se nahlas řehtali. Napadlo mě, se ukrýt za plechový koš.

Klapot bot už jsem slyšel naprosto zřetelně. Ten vzdálený pocit se najednou rozplynul. Rychle a velmi potichu jsem se přesunul za koš.

Už jsem je spatřil. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem myslel, že uslyší už jen můj silný a zběsilý tlukot. Neodvažoval jsem se dýchat, natož vydat i sebetišší zvuk. Jen jsem se tam tiše krčil za košem.

Byli dva. Jeden vypadal, jako by už v sobě měl pár panáků tvrdého alkoholu. Vlasy mu zakrývala čepice, ale i přesto jsem odhadoval, že jich nikdy moc neměl. Pod velkým zakřiveným nosem – orlí frňák, přesně jako pravý skopčácký hajzl – se skrýval nevýrazný tmavý knír, který se na bradce a po celém tom hnusném ksichtu měnil ve strniště. Z kalhot si vyjmul krabičku cigaret a jednu si z ní vytáhl a vrazil si ji do pusy. Mladšímu nenabídl. Jen ho požádal, aby mu podal zapalovač, že si ten svůj nechal doma v pracovně. Mladý světlovlasý mladík chvatně sáhl do své postranní kapsy na uniformě, a pak jej vložil do dlaně německého důstojníka.

Cosi se přiučil. Ty kurvy vykuřují jednu cigaretu za druhou, přestože Hitler nabádá své podřízené, aby nekouřili. Marné. Ale mladý je nepochybně chytrý. Když máš velitele kuřáka, pro jistotu s sebou vždy nos zapalovač! Tomu říká Fűhrer nadějná německá mládež? Přesně z takových pak vyrůstají poskokové, věční vlezdoprdelkové.

„Ať žije Hitler!“

Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem to vyslovil nahlas. Tedy vykřikl. Oba vojáci to samozřejmě uslyšeli a rychle se otočili za hlukem. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat.

Rychle si ze svých pasů vytáhli pistole a mířilo přímo na mně.

Do prdele! Našli mě.

„Hej, Jude!“

Hbitě ke mně zamířili a já přestal přemýšlet. Začal jsem jednat. Rychlejší mladík byl ode mě pouhé dva kroky. Držel prsty na spoušti.

Zvedl jsem plechovou popelnici, a co nejrychleji se rozběhl proti mladíkovi. Obratně jsem jí po něm mrštil. Naštěstí byla skoro prázdná. Druhý muž jen nečinně přihlížel, ale měl zdvihnutou pistoli a já tušil, že když něco neudělám, zastřelí mě. Mládenec byl zatím stále v šoku, a když ho to zasáhlo, odhodil svou pé-osmatřicítku. Ta teď ležela metr od něj. Rychle jsem po ní skočil. Začal se po ní sápat a pomalu se u toho zvedal. Ale teď jsem byl ve výhodě já – měl jsem v ruce jeho zbraň. Mohl jsem ho klidně zastřelit. Vlastně oba. Ale to já udělat nechtěl. Jen ať si pamatují, že nejsou všichni tak všemohoucí, jak si myslí.

Překvapilo mě, že vůbec necítím strach. Jsem zrůda?

Ještě více jsem ve své dlani sevřel zbraň, a pak jsem namířil na mladíka. Měl vyděšené oči. Jeho strach až naháněl hrůzu. Ale ne. Teď není čas na slitování.

Vykřikl jsem nějakou nadávku s částečně staženým hrdlem a zmáčkl spoušť. Nechtěl jsem ho zabít, tudíž střela letěla přímo do kolena. Už byl naprosto vyřízený. Vykřikl. V jeho křiku byl znát šok. Strach. Zděšení.

„Jene hässlichen jüdischen fotze!!!,“ zaječel druhý skopčák a šel rychlým tempem přímo ke mně. Vystřelil. Dost se mu klepaly ruce, a tak byl nepřesný. Střela mě o kousek minula. Byl jsem k smrti vyděšený.

Z ničeho nic se ze stínu vynořila vysoká, hubená postava a podřízla Němcovi krk. Celý zkrvavený se skácel k zemi.

„Proč se do toho ksakru pouštíš sám? Proč se nedržíš plánu?,“ řekla. Poznal jsem, že je to Bedřich.

„Uslyšeli mě, nemůžu za to. Nic nejde podle plánu!“

Pokývl. Celou minutu jsme tam pouze stáli a dívali se, co jsme způsobili. Celý chodník byl pokryt krví. Z toho pohledu se mi udělalo zle. Chtělo se mi zvracet.

Nakonec jsem promluvil. „Béďo, díky, opravdu. Zachránil jsi mi život.“

Na mé poslední slovo se zatvářil trochu zvláštně. Nic neříkal, ale pak mě upozornil, že tam na zemi stále leží mladý voják. I přes svá rozsáhlá zranění se snažil zvednout. Už se mu to málem podařilo, ale chvatně jsem k němu přistoupil a tvrdým kopem do břicha ho opět srazil k zemi. Má ruka zabloudila k pistoli a vytáhl ji z pochvy u pasu. Zamířil jsem na mladíkovo druhé koleno.

„Teď už se nezvedneš!“

Začal žadonit. „Nein, nein! Bitte! Nein!“

Ale já jeho naříkání ignoroval. Stiskl jsem spoušť. Ta způsobila další vlnu vojákovy bolesti, když z jeho kolene vytryskla čerstvě rudá krev. Válel se tam v ní, naprosto neschopný vstát. Pocítil jsem zvláštní pocit uspokojení.

Bedřich ke mně se zděšeným výrazem přišel a konečky prstů se smírně dotkl mé zbraně.

„Prosím, nech ho žít.“

Měl pravdu. Přece jsem ho nechtěl zabít? Přece nemohu být tak krutý? Nebo ano?

„Zasloužil si to, je to nacistickej hajzl.“

„Ano, ale když bude žít, třeba z něj takový hajzl nebude. Nech ho naživu.“

Nevěděl jsem, co na to mám říct. Radši jsem mlčel. Měl jsem tak smíšené pocity, že jsem si nebyl jist, zda jsem vrah nebo hrdina.

„Ne, Václave. Hrdinou teprve budeš, pokud to uděláš. Jdi a udělej, co musíš.“

Jakmile to dořekl, skoro jsem se jeho slov lekl. Jako by mi Bedřich četl myšlenky. Ale o tom jsem teď nehodlal přemýšlet. Čas se nebezpečně krátil a já to těžší měl teprve před sebou. Původně jsem si chtěl s Bedřichem ještě pohovořit o tom, zda je to správné. Ale nic nešlo podle plánu. Nakonec to ukončil on sám.

„Jdi. Za nic neděkuj.“

Byl jsem trochu zmatený, ale prostě jsem se otočil a vykročil.

„Václave?“

Zastavil jsem svůj krok a ohlédl se za hlasem mého přítele.

„Mám tě rád.“

Uvažoval jsem nad těmito slovy. V takové situaci je to pohlazení pro duši. „Já tebe taky, Bedřichu.“

Naposledy jsme se na sebe podívali, ale já ten jeho pohled dál nesnesl. Díval se tak smutně, že jsem se prostě musel otočit a jít domů. Za sebou jsem jen slyšel, jak Bedřich kamsi odklízí mrtvá těla.

#povídka #Radek