No tags yet.
Vše končí na šedesátém kilometru
Sedím v temné místnosti za zvukotěsnou stěnou. Oči mám zarudlé od slz a ruce se mi chvějí. Každá vzpomínka na nedávné události ve mně vyvolává vlnu emocí.
Podél protější strany stolu chodí komisař oblečený do uhlazeného saka. Znervózňuje mě netrpělivým poklepáváním prsty o hranu stolu.
„Takže, slečno Wilsonová,“ usmívá se přívětivě. Škoda, není moc přesvědčivý. Je mi jasné, že chtějí jenom informace. „Co se přesně stalo?“
Co se stalo?!? Mým tělem projel záchvat vzteku, který jsem ovládla jen stěží.
„Už jsem to všechno řekla vašim lidem."
„Potřebuji si vyjasnit nějaké nesrovnalosti." Jo, tak nesrovnalosti, jo? Chcete jenom moje přiznání, pomyslela jsem si. Ať si třeba trhne.
Vidím, jak komisař protáčí očima a konečky prstů posunuje blok a tužku blíž ke mně. „Já vás tady nechám chvilku samotnou." Odešel. On mě tu fakt nechal sedět. Fajn, jak chce. Ten papírový notes jakoby se mi posmíval. Jakoby ze mě chtěl dostat všechny vzpomínky. No dobře, ať je po jejich…
Nevím, jak bych měla začít. Popravdě ani nevím, proč to tu sepisuju. Jacka mi to stejně nevrátí. Ale začnu od začátku. V sobotu, v ten osudný den, mi Jack ráno napsal, jestli s ním nechci strávit víkend. Proč ne, měli jsme k sobě hodně blízko. Odpoledne pro mě přijel, měli jsme vyrazit na chatu jeho tety. Bylo to kouzelné místo a každý rok jsme tam trávili část léta. Cestou z města ale Jack odbočil a zamířil do opuštěné čtvrti. Ano, žili tu lidé, ale byly to spíše takové trosky společnosti. Bylo to místo, kam se sami jít neodvážíte.
Jack mě zavedl k jednomu z místních podniků. Řekl mi, ať počkám venku a vešel dovnitř. Čekala jsem na něj téměř deset minut, když se ozval křik a Jack vyběhl ven. Měl natrženou košili, krvavý šrám na obličeji, chytil mě za ruku a rychle mě táhl zpátky k autu. Nic neřekl, v jeho očích ale bylo snadné vyčíst strach. Spěšně mi otevřel dveře, sám oběhl auto a sedl za volant. Na zadní sedadlo hodil sportovní tašku, které jsem si předtím v tom zmatku ani nevšimla. Otočil klíčky v zapalování a ohlédnul se za sebe, jakoby nás měl někdo sledovat. Motor nesouhlasně škytl. “Notak, prosím.” zašeptal Jack spíše pro sebe. Po několika neúspěšných pokusech auto neochotně nastartovalo.
V tu chvíli prořízl ticho ostrý výstřel a Jack sebou cukl.
„Skloň se!” zařval a prudce sešlápl plyn. Ozvalo se kvílení pneumatik, štěrk odletěl z pod kol a auto vystřelilo po silnici jako šíp. Začala jsem vyšilovat strachy.
„Sakra Jacku, co se děje?“
Jeho obličej byl sinalý a ztrhaný, jakoby během té chvíle zestárnul o deset let. „Naštval jsem někoho, do koho jsem rýpat neměl. Promiň, že tě do toho zatahuju.“
„Koho? Proč?“ Hlavou mi letěla kvanta otázek, smíšená se strachem.
Jack se pousmál. „Čím méně toho budeš vědět, tím lépe pro tebe.“ Při pohledu na mou vyděšenou tvář, však dodal: „Hrál jsem nebezpečnou hru s nebezpečnými lidmi. A prohrál.“ Odmlčel se. „Mělo mi být jasné, že to tak dopadne… Ale chtěl jsem tě ještě naposled vidět.“ Jeho dlaň pomalu sklouzla od volantu a jemně sevřela tu mnou.
Ticho mezi námi prořízla ostrá rána. Zadní sklo se sesypalo na sedadlo v podobě tisíce maličkých střepů.
„Dohajzlu,“ ulevil si Jack. Prudce strhl volant a zamířil na dálnici. Tam se mu podařilo proplést mezi auty a alespoň na chvíli zmizet z dohledu.
„Co teď chceš dělat?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Já? Já už nejspíš nic. Ale ty musíš zmizet.“
„Jak proboha?“
Jack už nic neříkal, pouze pohlédnul vzhůru na dálniční značení. Světelná cedule právě oznamovala 60. kilometr tohoto úseku. Po pravé straně se vynořil malý, zřejmě už pár let opuštěný motel. K mému zděšení k němu Jack zamířil.
„Co blbneš?“
Můj spolujezdec, kluk, co jsem ho znala už od dětství, si jen povzdechnul. Natáhl se do palubní přihrádky a vytáhl malý revolver. Zpanikařila jsem a pokusila se mu zbraň vyškubnout. Jeho silné paže mi to však nedovolily a jen mě zatlačily hlouběji do sedadla.
„Panebože, co s tím chceš dělat?“ Jack mě ale znova ignoroval.
„Teď mě pořádně poslouchej. Sedneš si za volant a pojedeš odsud, jak nejrychleji dokážeš. Já to tu mezitím vyřeším.“
„Já tě tu nenechám.“
„Ale necháš. A ať se stane cokoli, neohlížej se a hlavně se nevracej. Já to zvládnu.“
Po tváři se mi začaly kutálet slzy. „Jacku...“ zašeptala jsem.
Naklonil se ke mně a jemně se otřel o mé rty. Usmál se. „Tohle jsem chtěl udělat už roky.“ Vystoupil a donutil mne posadit se na místo řidiče. „Jeď už prosím.“ S třísknutím zavřel dveře a dlaň položil na sklo. Jeho rty naznačily tiché sbohem.
Neochotně jsem otočila klíčkem a nastartovala. Naposled jsem se podívala na svého přítele. Prosím, ať to není naposled, hnalo se mi hlavou. Sešlápla jsem plyn a vyrazila zpátky na cestu. Ještě chvíli jsem pozorovala Jacka přes zpětné zrcátko. Viděla jsem, jak osamocená postava postává na opuštěném parkovišti. Jak jej ozařují světla přijíždějícího auta. Jak pomalu zvedá revolver ke spánku.
Prsty jsem sevřela volant. „Prosím, nedělej to...“ zašeptala jsem do ticha auta. Slzy si opět našly cestu a tvořily na mé tváři mokré cestičky.
Ozval se výstřel. Krátký, tichý jako mžik. Postava se zhroutila k zemi. V tu chvíli se cesta začala stáčet a já ztratila výhled. Po pár kilometrech jsem zastavila na malém odpočívadle u lesíka. Byla jsem bezmocná, ruce se mi chvěly a žaludek svíral. Takhle nemůžu dál.
Nejistě jsem vystoupila z auta. Najednou mi všechno připadalo zbytečné a směšné. Auto jsem nechala tam, kde bylo, s otevřenými dveřmi a zapnutými světly. Potřebovala jsem zmizet. Pomalu jsem zamířila do lesa. Přemýšlela jsem, jak daleko může být naše chata. Sedm kilometrů? Možná deset? Třeba se tam dostanu. Tam mě nenajde nikdo. Nikdo…
Ruka se mi chvěla a pero začalo vyklouzávat z prstů. Zaslechla jsem ránu a hluk venku. Někdo se tam .. hádal? Dveře se rozrazily. V nich stál nějaký člověk, i když mi připadalo, že jsem ho už viděla. Možná některý z policistů? Prohlížel si mě a pak se ironicky usmál. V té chvíli mi před očima vytanula vzpomínka z útěku. Ten střelec …
Muž vytáhl zpod saka malou zbraň s tlumičem. „Tak tady tě máme, holka...“
Ticho v místnosti už přerušilo jen ciknutí pera o podlahu.
